Veřejný sektor, veřejné statky a služby

28.11.2011 13:24

VEŘEJNÝ SEKTOR má v naší společnosti významnou a nezastupitelnou roli. Zatímco soukromé podniky vyvíjejí aktivity za účelem dosažení maximálních ekonomických efektů, tedy zisku, s jejichž pomocí uspokojují své vlastní potřeby, smyslem fungování organizací veřejného sektoru je především uspokojování potřeb cizích, nikoli vlastních, přičemž nad ekonomickými cíli by měly převážit cíle společenské. Těmi jsou především služby, které lidem zajistí základní životní a sociální potřeby, jako je péče o zdraví, bezpečnost, možnost bydlení, vzdělávání, kulturní a společenské vyžití, sociální služby, informování, vzájemná pomoc apod. Veřejný sektor je zastoupen především veřejnou správou, kterou tvoří soustava institucí s centrální nebo územní působností. Hovoříme pak o státní správě a samosprávě.

Vedle těchto institucí působí ve veřejném sektoru i další organizace, které jsou financovány z veřejných prostředků a poskytují veřejné služby. Jsou to např. školy, nemocnice, organizace poskytující sociální péči apod.

VEŘEJNÉ STATKY A SLUŽBY poskytuje vždy veřejný sektor – jsou to takové statky a služby, které jsou ekonomicky neefektivní, a tedy pro soukromé organizace nezajímavé. Jsou vždy, na rozdíl od soukromých statků a služeb, financovány z veřejných zdrojů, musí být přístupné všem, z jejich spotřeby nemůže být nikdo vyloučen, nejsou poskytovány za účelem zisku a jsou nerivalitní. Tzn., že množství veřejného statku se pro další spotřebitele nesnižuje, jestliže ho již spotřebovává jiný konzument.

Veřejný sektor poskytuje služby především terciárního charakteru, nikdy ne primárního. Jde o služby, nikoli o výrobní činnost. Pro úspěšné naplňování svého poslání musí dobře fungovat komunikace mezi všemi úrovněmi veřejné správy (státní – ústřední, krajské, obecní) a mezi všemi ostatními aktéry, kterým jsou služby primárně určeny.

 

1 Veřejná správa

VEŘEJNÁ SPRÁVA je obecně definována jako správa věcí veřejných ve veřejném zájmu. Jde především o správu území (státu, kraje, obce), veřejných záležitostí (služby veřejnosti), správu financí (veřejných peněžních prostředků a veřejných rozpočtů), správu veřejných objektů a zařízení, přírodních zdrojů, veřejných informací, ale i komunikací, budov, pozemků atd.

Veřejná správa spravuje věci veřejné, takže při svých rozhodování musí brát v úvahu názory a potřeby ostatních regionálních aktérů. Při samotné správní činnosti se tedy v podstatě jedná o vzájemné působení a ovlivňování veřejného sektoru a ostatních aktérů dotčeného správního území.

Veřejná správa má několik funkcí:

  • Nejvýraznější je funkce mocenská – veřejná správa disponuje veřejnou mocí, tedy schopností autoritativně rozhodovat o právech a povinnostech subjektů. Rozhodnutí z moci veřejné není závislé na vůli subjektu, o kterém je rozhodováno. Prvotním nositelem veřejné moci je vždy stát, který však může některé činnosti delegovat na jiné orgány.
  • Další funkce je ochranná – úkolem veřejné správy je zajistit veřejný pořádek a bezpečnost (vnitřní ochrana) a ochránit stát před hrozbami zvenčí (vnější ochrana).
  • Funkce organizační – veřejná správa organizuje státní záležitosti (členění státu na menší územní celky – regiony, kraje, okresy, obce), vytváří organizační struktury dle obsahu činností (např. správa obrany státu, správa soudů, správa katastrů) a organizuje zdravotní a vzdělávací služby a služby sociálního zabezpečení.
  • Regulační funkce – vytváření takového systému řízení, společnosti, který se zakládá na politickém pluralismu vzájemné komunikaci, solidaritě a toleranci a umožňuje trvalá nebo dočasná sdružení občanů a jejich shromažďování.
  • Veřejná správa dále plní funkci služeb veřejnosti (sociální, finanční, pečovatelské, hospodářské…).

SYSTÉM VEŘEJNÉ SPRÁVY může být buď centralizovaný nebo decentralizovaný:

  • centralizovaný systém veřejné správy – výlučným subjektem je stát, resp. jeho orgány, tento systém je typický pro autoritářské politické systémy;
  • decentralizovaný systém veřejné správy – přenechává část výkonu veřejné správy samostatným subjektům odlišným od státu (typickým příkladem je výkon veřejné správy samosprávnými orgány), uplatňuje se ve všech demokratických státech.

PŮSOBNOST VEŘEJNÉ SPRÁVY. Působnost je právně vymezený okruh společenských vztahů (předmět, obsah a rozsah činnosti), v nichž územní celek realizuje svoji pravomoc. Veřejná správa může být vykonávána buď v samostatné, nebo přenesené působnosti.

  • Samostatná působnost znamená, že subjekt hospodaří a nakládá se svým majetkem samostatně a taktéž samostatně rozhoduje o svých záležitostech – je samosprávný. Stát smí do samostatné působnosti zasahovat jen výjimečně, a to jen způsobem, který je stanoven zákonem. Rozhodovací pravomoc ve věcech samostatné působnosti náleží zastupitelstvu samosprávného orgánu.
  • Přenesená působnost znamená plnění úkolů státní správy, které byly státem svěřeny samosprávným orgánům (krajům, obcím) a pro jejichž výkon je poskytován příspěvek ze státního rozpočtu. Nejtypičtějším příkladem je územní nebo stavební řízení a jiná správní řízení v ochraně přírody a krajiny.

PRINCIP SUBSIDIARITY. Výkon státní správy by měl být realizován na principu subsidiarity. Subsidiarita předpokládá, že stát více zpřístupní služby veřejnosti tím, že jejich výkon bude delegovat na co nejnižší orgány státní správy a samosprávy, ale pouze tam, kde je to technicky, personálně a kvalitativně možné. Jako příklad lze uvést okamžik zrušení okresních úřadů, které až do konce roku 2002 zcela vykonávaly státní správu. Po jejich zrušení přešly kompetence okresních úřadů na kraje a obce s rozšířenou působností. V té době bylo celkem 73 okresů, obcí s rozšířenou působností je však 205. Tím se výkon státní správy mnohem více přiblížil k občanům.

Podle rozsahu státní správy, kterou vykonávají obce, a rozsahu působnosti, kterou mají, se obce dělí na:

  1. obce I. stupně – je jí každá obec (celkem 6249),
  2. obce II. stupněobce s pověřeným obecním úřadem (388 + 5 vojenských újezdů) – až na několik výjimek jsou to především města,
  3. obce III. stupněobce s rozšířenou působností (205) – jsou to zpravidla větší města s velkým správním obvodem.

ORGANIZAČNÍ USPOŘÁDÁNÍ VEŘEJNÉ SPRÁVY. Veřejná správa se dělí na státní správu a samosprávu a jiné veřejnoprávní korporace. Veřejná správa je představitelkou výkonné moci. Její organizační uspořádání vypadá následovně: 

  1. vláda ČR
  2. přímí vykonavatelé státní správy = orgány státní správy (STÁTNÍ SPRÁVA)
    • ministerstva
    • jiné správní úřady
    • veřejné sbory
  3. nepřímí vykonavatelé státní správy:
    • orgány územní samosprávy (SAMOSPRÁVA)
      • kraje
      • obce
    • další subjekty veřejné správy, je-li na ně výkon státní správy zákonem nebo rozhodnutím na základě zákona delegován (jiné veřejnoprávní korporace)

 

  1. Vláda ČR plní ze zákona v rámci veřejné správy především funkci řídící, koordinační a kontrolní. Svou řídící činnost uplatňuje vláda vůči přímým nebo nepřímým vykonavatelům státní správy. Usměrňuje (koordinuje) činnost nepodřízených nositelů veřejné správy (např. obcí, krajů, vysokých škol) především vydáváním nařízení, vládní politikou (zejména finanční), koordinačními poradami apod.
  2. Přímí vykonavatelé státní správy.
    • Ústřední orgány státní správy jsou složky státní moci, které vykonávají správu na věcně vymezeném úseku fungování společnosti. Jsou to správní úřady, které stojí na vrcholu správní hierarchie a jimž není nadřízen žádný jiný správní úřad, ale zpravidla vláda. Postavení ústředního orgánu státní správy nepřísluší automaticky každému správnímu úřadu, který jinému správnímu úřadu nepodléhá, ale toto stanovení mu musí být přiznáno tzv. kompetenčním zákonem, jímž se ústřední orgány státní správy zřizují a jímž se vymezuje jejich působnost a vzájemné vztahy. Příkladem ústředních orgánů státní správy jsou ministerstva nebo jiné správní úřady[1].
    • Veřejné sbory uskutečňují výkon státní správy především ve věcech správního dozoru a člení se na veřejné sbory ozbrojené (Policie ČR, Celní správa ČR a Vězeňská služba ČR); a neozbrojené – Hasičský záchranný sbor ČR.
  3. Nepřímí vykonavatelé státní správy jsou orgány jiných právních subjektů než stát, na které byl zákonem nebo rozhodnutím učiněným na základě zákona delegován výkon státní správy.
    • Orgány územní samosprávy. Nejdůležitější formou delegace výkonu státní správy je přenesená působnost, kterou vykonávají orgány obcí a krajů jako územně samosprávných celků.
    • Další subjekty veřejné správy.


 

2Státní správa

STÁTNÍ SPRÁVA je veřejná správa vykonávaná státem. Je autoritativní a nezastupitelná. Je to činnost státu vykonávaná především státními orgány nebo orgány, na které byl výkon státní správy delegován. Platí zde hierarchické uspořádání – vztah nadřízenosti a podřízenosti.

Státní správa disponuje 4 základními pravomocemi:

  • výkonnou (reprezentuje ji vláda ČR);
  • zákonodárnou (umožňuje vládě podávat návrhy zákonů);
  • nařizovací (ukládá subjektům práva a povinnosti);
  • kontrolní (umožňuje kontrolovat postupy a procesy uvnitř i vně fungování výkonu státní správy).

Nejvyššími orgány státní správy jsou ministerstva, v čele s ministry jmenovanými prezidentem na návrh předsedy vlády. Zřízení a působnost ministerstev je stanovena kompetenčním zákonem č. 2/1969 Sb. Stejně tak tento zákon zřizuje a stanovuje působnost jiným ústředním orgánům státní správy.[2] Ústřední orgány tvoří základní pilíř výkonné moci ve státě.

STÁT je vymezen státní mocí (výkonnou, zákonodárnou a soudní), stálým obyvatelstvem a územím státu. Je institucí, která má moc vládnout, soudit a vytvářet zákony společnosti. Svrchovaný stát není podřízen žádné jiné moci, představuje organizační uspořádání lidské společnosti.

Stát plní několik funkcí:

  • bezpečnostní – chrání občany, majetek, stát,
  • organizační – zajišťuje organizační členění státu,
  • výkonnou – zajišťuje svou činnost prostřednictvím výkonných orgánů,
  • zákonodárnou – vydává zákony, pomocí kterých usměrňuje jednání a chování obyvatelstva a svého administrativního aparátu,
  • společenskou,
  • sociální – zajišťuje potřeby občanů ve stáří, nemoci nebo jiných sociálních problémech,
  • kulturní – zajišťuje péči o kulturní dědictví, pečuje o rozvoj vzdělanosti, vědy, výchovy, duchovní a hmotné kultury,
  • ekonomickou – zajišťuje chod národního hospodářství.

ČESKÁ REPUBLIKA jako samostatný stát vznikla v roce 1993, je suverénním právním státem s demokratickým volebním systémem založeným na principu nepřímé demokracie (tzn. s možností podílu na rozhodování formou volby zástupců do zastupitelských orgánů). Demokracii ve státě zaručuje Ústava ČR (zákon č. 1/1993 Sb.), práva občanů chrání Listina základních práv a svobod (zákon č. 2/1993 Sb.).

ÚSTAVA ČESKÉ REPUBLIKY rozděluje moc ve státě na moc zákonodárnou, výkonnou a soudní. Parlament se svými dvěma komorami, Poslaneckou sněmovnou a Senátem, představuje moc zákonodárnou, nezávislé soudy vykonávají moc soudní a veřejná správa je představitelkou moci výkonné.

VÝKONNÁ MOC. Vrcholným orgánem výkonné moci je vláda, která disponuje sítí institucí a orgánů, jejichž prostřednictvím je veřejná správa vykonávána (přímí vykonavatelé státní správy nebo také ústřední orgány státní správy). Nepřímými vykonavateli veřejné správy jsou zejména orgány územně samosprávných celků (krajů, obcí), které v přenesené působnosti vykonávají i státní správu. Do moci výkonné spadá i prezident, i když svými pravomocemi zasahuje do moci zákonodárné (právo vetovat zákony) i do moci soudní (právo udělovat amnestie). 

ZÁKONODÁRNÁ MOC v České republice náleží Parlamentu, který je tvořen dvěma komorami – Poslaneckou sněmovnou a Senátem. Parlament vyvíjí zákonodárnou iniciativu, tzn. poslanci a senátoři mohou podávat návrhy zákonů[3]. Hlavní náplní činnosti Parlamentu je tvorba legislativy.

SOUDNÍ MOC vykonávají nezávislé soudy. Soudci jsou nezávislí a nestranní, do funkcí jsou jmenováni prezidentem republiky se souhlasem Senátu.

Specifické postavení při výkonu soudní moci má Ústavní soud, jako soudní orgán ochrany ústavnosti, jehož postavení a kompetence jsou zakotveny přímo v Ústavě České republiky. Ústavní soud mj. rozhoduje o zrušení zákonů, jestliže jsou v rozporu s ústavním pořádkem, o stížnosti orgánů územní samosprávy proti nezákonnému zásahu státu, o stížnosti proti neoprávněnému zásahu státu do ústavně zaručených základních práv a svobod, řeší spory o rozsah kompetencí státních orgánů a orgánů územní samosprávy nebo rozhoduje o žalobě proti prezidentu republiky. Další rozhodovací pravomoci stanovuje Ústava ČR, čl. 87.

Vedle Ústavního soudu jsou v ČR vykonavateli soudní moci obecné soudy. Strukturu obecných soudů tvoří:

  • Nejvyšší soud ČR – je vrcholným soudním orgánem ve věcech patřících do pravomoci soudů v občanském soudním řízení a v trestním řízení s výjimkou záležitostí, o nichž rozhoduje Ústavní soud ČR a Nejvyšší správní soud ČR.
  • Nejvyšší správní soud – je soudním orgánem specializovaným  výlučně pro oblasti správního soudnictví. Posuzuje zákonnost či nezákonnost rozhodnutí správních orgánů – např. řeší kompetenční spory, jakému správnímu orgánu jsou spory příslušné řešit, rozhoduje ve věcech volebních, ve věcech rozpuštění politických stran a politických hnutí, pozastavení nebo znovuobnovení jejich činnosti. Nejvyšší správní soud je také kárným soudem pro řízení ve věcech soudců, státních zástupců a exekutorů.
  • Vrchní soudy – jsou dva (v Praze a Olomouci). Rozhodují jako soudy druhého stupně ve věcech, v nichž rozhodoval v prvním stupni krajský soud.
  • Krajské soudy – přijímají žádosti o zápis, změnu, výmaz v obchodním rejstříku, rozhodují jako soud druhého stupně ve věcech, v nichž rozhodoval v prvním stupni okresní soud, rozhodují jako soud prvního stupně v určitých věcech trestních, občanskoprávních a obchodních, vedou obchodní rejstřík a řízení ve věcech obchodního rejstříku, vedou seznam znalců a tlumočníků, vydávají úředně ověřené opisy zápisu nebo listiny uloženého ve sbírce listin.
  • Okresních soudů je celkem 86. Přijímají žádosti o informace podle zákona č.106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím a provádí soudní řízení v prvním stupni ve věcech trestních, občanskoprávních, exekučních, dědických a ve věcech opatrovnictví.

Obecné soudy zřizuje Ministerstvo spravedlnosti, které je zároveň financuje (tvoří až 60% rozpočtu MS).



[1] Bezpečnostní informační služba, Český statistický úřad, Český úřad zeměměřičský a katastrální, Český báňský úřad, Úřad průmyslového vlastnictví, Úřad pro ochranu hospodářské soutěže, Správa státních hmotných rezerv, Státní úřad pro jadernou bezpečnost, Národní bezpečnostní úřad, Energetický regulační úřad, Úřad pro zahraniční styky a informace, Úřad vlády ČR, Český telekomunikační úřad

[2] Český statistický úřad má specifické postavení vůči veřejnosti, vůči orgánům státní správy i vůči orgánům samosprávy. Všichni jsou povinni reagovat na výzvy ČSÚ – poskytnout data, vyplnit dotazníky apod. Za neposkytnutí údajů lze vyměřit pokutu.

[3] Tuto pravomoc mají ještě kromě poslanců a senátorů i krajská zastupitelstva a vláda, která výhradně předkládá návrh zákona o státním rozpočtu a o státním závěrečném účtu.

 

Zdroj: PONIKELSKÝ, P. a kol., Organizace regionálního rozvoje, Vysoká škola regionálního rozvoje, Praha 2011, ISBN: 978-80-87174-10-4

Zpět

Vyhledávání

Fotografie použita dle Creative Commons David_Yannick  © 2009-2018 Asociace regionalistů z.s., e-Rozvoj.cz, s.r.o. Všechna práva vyhrazena.

Vytvořeno službou Webnode