SOCIOLOGIE je jednou z mnoha vědních disciplín spadajících pod multioborový předmět regionalistiky. Zjednodušeně lze říci, že sociologie je věda o společnosti (z řečtiny societas znamená společnost, logos je věda).

Sociologie se zabývá nesmírně širokou škálou vztahů, interakcemi jednotlivců počínaje a globálními společenskými procesy konče. Vymezit jedinou univerzální definici není proto nijak jednoduché. Všechny definice však mají několik zásadních společných jmenovatelů, a to: jednotlivce, společnost a sociální interakce, tzn. vzájemné vztahy mezi jednotlivci, mezi jednotlivcem a společností, mezi společenskými subsystémy, apod.

1 Jednotlivec a socializace

JEDNOTLIVEC či jedinec je základním stavebním kamenem společnosti. Jedincem přitom rozumíme osobu, která má zcela individuální a jedinečné vnější (fyzické) a vnitřní (duševní) charakteristiky, samostatně se rozhoduje, prožívá a vyjadřuje emoce, uvědomuje si svoji existenci, tj. vytváří si vlastní identitu, tedy vlastní pohled na sebe samého.

1.1 Socializace

Člověk (jedinec) však není izolovaným prvkem v prostoru a není imunní vůči vlivům svého okolí. Působí na něj řada vnějších faktorů, které formují jeho chování, vystupování i vlastní identitu. Jde zejména o vnímání společenských hodnot, vzorce chování či sociální role, jejichž přijetí nebo osvojení umožňuje vstup jedince do společenských vztahů. Tento proces je označován jako SOCIALIZACE.

U procesu socializace je přitom důležité, aby se jedinec ztotožnil s hodnotami a normami společnosti. Pouhé přizpůsobení se společenských pravidlům lze charakterizovat jen jako asimilaci. Otázka socializace a asimilace je přitom klíčová u tzv. sociálně nepřizpůsobivých občanů, u kterých je problematický proces asimilace, o socializaci ani nemluvě. Tento problém vedoucí až k tzv. sociální exkluzi (sociálnímu vyloučení) však může mít nedozírné celospolečenské následky. Socializace je tedy proces, v němž se člověk postupně (od novorozence) stává sociokulturní bytostí, schopnou chovat se jako člen určité sociální skupiny, orientující se ve „své“ kultuře a ve „svých“ normách.

Socializace, tedy to, jaké hodnoty a normy jedinec přebírá za své, proto logicky souvisí s konkrétním sociálním prostředím, ve kterém se jedinec nachází. Proces socializace probíhá ve dvou základních fázích, a to jako primární a sekundární socializace.

• Primární socializace probíhá nejčastěji v nejužším rodinném prostředí, kde jsou jedinci od raného dětství bezprostředně zprostředkovávány základní kulturní a společenské návyky, vzorce chování, hodnoty a společenské normy. Pro další vyšší úroveň socializace je tato primární zcela nezbytná, neboť základní návyky spojené se silnou emocionální vazbou na rodinu (a to jak pozitivní, tak bohužel negativní) vykazují značnou trvanlivost.
• Sekundární socializace je následně začleňování jedince do širšího sociálního prostředí, ve kterém je vystaven působení různých dalších osob či institucí. Sekundární socializace tak může probíhat ve školách, mateřskou nevyjímaje, v zájmových sdruženích, neformálních skupinách v místě bydliště, v pracovním týmu, apod. V této druhé formě socializace má již jedinec na výběr z široké nabídky vzorců chování, osobních vzorů, životních hodnot, které odpovídají konkrétnímu prostředí. Výběr těchto socializačních tendencí u jednotlivců závisí na vlastní osobnosti, na orientaci primární socializace a na vnitřních či vnějších motivech jednotlivce určité vzorce chování či životní hodnoty přijmout.

S primární a sekundární socializaci souvisí i tzv. sociální faktory, tedy činitelé, které na úroveň a podobu socializace bezprostředně působí. Mezi základní socializační faktory lze zařadit rodinu, školní zařízení a organizované (např. v zájmových kroužcích) či neorganizované skupiny vrstevníků. Mezi ostatní socializační faktory lze zařadit všechna ostatní formální či neformální uskupení nebo instituce počínaje sousedstvím, přes pracovní prostředí (kolektiv) až po lokální společenství (obyvatelé osady, vesnice, ulice). Významným socializačním faktorem jsou i sdělovací prostředky, které prezentují určité hodnoty, vzorce chování, typy osobností a tím vytváří vzory a formují životní pohled jednotlivců a skupin osob. Odvíjí se to zejména od úrovně a obsahu zpravodajství a struktury skladby pořadů obecně (filmů, vzdělávacích programů, dokumentů, talk show, reality show, apod.). Silný socializační vliv mají též reklamy, které působí na konzumenty produktů masmédií velmi agresivně se značnou intenzitou.

Typologie socializace je však výrazně širší. Mezi druhy socializací patří např.:

• anticipující socializace, kde jedinec předpokládá - spekuluje, že přejímání vzorců chování či hodnot jiné osoby či skupiny osob mu přinese budoucí prospěch (např. ve vztahu k nadřízeným, aby „zapadl“ do party, apod.);
• záměrná socializace, kterou lze prezentovat na příkladu zcela vědomé rodičovské výchovy;
• nezáměrná socializace, kdy opět na příkladu rodiny dítě vnímá chování svých rodičů a jejich reakce na různé situace a zcela bez přispění rodičů se s těmito vzorci chování ztotožňuje, nebo
• genderová socializace, která představuje přejímání mužských a ženských vzorců chování či rolí, které jsou spojovány s konkrétní společností a její vývojovou etapou.

Jak již bylo zmíněno v úvodu, všechny sociologické aspekty přímo či nepřímo působí na klíčové prvky regionalistiky. Všechny sociologické aspekty také výrazně souvisí s časoprostorovou dimenzí. Nejinak tomu je i u tak zvané prostorové socializace.  Prostorová socializace je proces, při kterém si jedinec osvojuje prostor, v němž žije, prostor, který ho obklopuje, ať už se jedná o přírodní či kulturní krajinu. Prostorovou socializaci lze charakterizovat prostřednictvím čtyř základních kategorií – fyzikální, kulturní, estetické a psychologické.

• Fyzikální rozměr prostorové socializace představuje schopnost jedince osvojovat a osvojit si prostor, orientovat se v prostoru (byt, dům, ulice, čtvrť, město, region).
• Kulturní vnímání prostoru v podstatě znamená internalizaci (osvojení si) kulturních symbolů a kulturních výtvorů na regionální či lokální úrovni.
• Estetická dimenze v rámci prostorové socializace představuje přijímání a ztotožnění se s vizuálními podněty v daném prostoru. Estetické působení prostoru na jednotlivce je přitom velmi individuální a jeho vnímání jedincem je značně rigidní. V regionálním rozvoji toto souvisí například i s neschopností obyvatel obce akceptovat nezaujatý pohled či hodnocení nerezidenta – návštěvníka, který obec navštíví a získá z ní nějaký vnitřní estetický pocit, který může být kladný, záporné nebo neutrální. Z hlediska dosažení efektivní sebereflexe představitelů obce je tento externí názor či dojem zcela zásadní. Rezidenti považují stav za daný a jsou na něj svým způsobem zvyklí, což nevytváří žádný účinný tlak na změnu.
• Posledním rozměr prostorové socializace představují psychologické aspekty prostoru, tedy to, jak je jednotlivec vnitřně identifikován s konkrétním typem prostoru a jaké pocity to v něm vyvolává (např. rodné město – vzpomínky na dětství; vesničan ve velkoměstě – nepříjemné pocity z množství lidí, strach).

Kulturní, estetická či psychologická dimenze vnímání prostoru jsou vysoce individuální a každý jedinec může tyto aspekty vnímat jinak, a to i zcela protichůdně. Z hlediska objektivity regionálního rozvoje je třeba posuzovat tyto jednotlivé dimenze řešeného prostoru s jistým nadhledem, bez osobní vazby a emocionálního zatížení.

1.2 Sociální status, sociální mobilita

V procesu socializace si člověk, jedinec osvojuje hodnoty a vzorce chování společnosti, která na něj bezprostředně či zprostředkovaně působí prostřednictvím socializačních faktorů (činitelů). V rámci socializace však jedinec získává i určité postavení v dané společnosti, tj. získává tzv. SOCIÁLNÍ STATUS, který určuje, identifikuje pozici jednotlivce ve společnosti, resp. ve skupině. Obvykle je sociální status spojený s určitou mírou úcty nebo neúcty, ocenění, opovržení nebo závisti. Sociální status nebo pozice ve společnosti či skupině se nemusí týkat pouze jednotlivce. Společenskou pozici (společenské postavení) zastávají např. rodiny či etnické skupiny.

Existují dva základní způsoby, jak dosáhnout určitého společenského postavení. Jde o tzv. status připsaný a status získaný:

• Status připsaný nemůže člověk zpravidla ovlivnit – etnický původ, rasa, pohlaví, sociální prostředí rodiny, pracovní či politické postavení rodičů, domov, materiální zabezpečení. Připsaný (askriptivní) poskytuje jednotlivci lepší výchozí podmínky pro jeho další posilování a vylučuje, ve srovnání s jedincem s nižším sociálním statusem, rovnost šancí.
• Status získaný je ovlivněn vlastní aktivitou jedince či skupiny. Odvíjí se od dosaženého vzdělání jedince, jeho ekonomické aktivity, politické moci, schopnosti navazování progresivních sociálních kontaktů, nadání či talentu, apod.

Sociální status nebo sociální postavení lze rozpoznat a vzájemně poměřovat prostřednictvím statusových znaků. Mezi ty patří zejména dosažené vzdělání, majetek, prestiž vykonávané ekonomické činnosti, kulturní úroveň člověka, množství sociálních kontaktů, politická pozice, apod. Statusové znaky (mnohdy z různých důvodů skryté) lze identifikovat podle statusových symbolů (šperky, oblečení, počet a značky automobilů v rodině, úroveň bydlení, typ mobilního telefonu, apod.).

Vnímání a význam sociálního statusu má výrazné prostorové, časové a sociální aspekty. Jinak je vnímán sociální status v porovnání minulosti s přítomnosti, jinak je ve vazbě na životní hodnoty a vzorce chování vnímán v různých částech světa a rozdílně může být vnímán i v různých sociálních skupinách. Sociální status může být tedy vnímán objektivně, tj. na základě měřitelných či hodnotitelných ukazatelů (vzdělanostní struktury, ekonomické výkonnosti, prestiže pracovní pozice, pracovní odpovědnost a náročnost, apod.), nebo subjektivně, tedy jakým způsobem vnímá svou pozici sám nositel sociálního statusu dle dojmů získaných z chování a jednání ostatních jednotlivců či skupin vůči jeho osobě.

Současná turbulentní doba, která vlivem rozvoje technických prostředků a technologií výrazně relativně (časově) zkracuje prostorové vzdálenosti, předpokládá poměrně výraznou prostorovou mobilitu. Tato mobilita umožňuje lidem lépe optimalizovat vzdálenost pracoviště → bydliště → dostupnost občanské vybavenosti → dostupnost volnočasových aktivit, zefektivnit pracovní výkon a dosahovat lepší ekonomické úrovně. Tyto trendy přispívají i k tzv. SOCIÁLNÍ MOBILITĚ, kdy jedinec může ovlivňovat a měnit svůj sociální status (zejména získaný).

Zvyšování či snižování úrovně sociálního statusu vlivem sociální mobility označujeme za vertikální mobilitu (povýšení v práci, zvolení občana starostou města). Horizontální sociální mobilita probíhá uvnitř společenské vrstvy bez zvyšování či snižování úrovně sociálního statusu (změna útvaru v organizaci se zachováním pracovní pozice).

Překážky, které brání jednotlivci či sociální skupině, jsou označovány jako sociální bariéry. Tyto bariéry mohou být přirozené (jazykové, kulturní, rasové, náboženské, apod.) nebo umělé. Umělé vytvořené bariéry se dělí na objektivní a subjektivní. Objektivní jsou určitou elitou (politickou, regionální, apod.) záměrně vytvořené překážky pro účely sociální regulace, např. milionářská daň – omezení zvyšování sociálního statusu, nebo naopak sociální síť, která má zabránit patologickému propadu sociálního statusu. Subjektivní bariéry sociální mobility jsou individuální vnitřní (psychologické) překážky jedince, které brání změně sociálního statusu (pasivita, lenost, neschopnost týmové práce, nízké sebevědomí či cílevědomost, atp.).

Z hlediska regionálního rozvoje je v souvislosti se sociálním statusem klíčovým tématem tzv. sociální izolace následovaná sociální exkluzí (vyloučením). Sociální izolací (extrémní důsledek existence sociálních bariér) se rozumí nedostatek nebo úplná absence normálních sociálních kontaktů, mezilidských vztahů, k nimž může dojít v důsledku:

• záměrného nedobrovolného vyčlenění jedince nebo sociální skupiny ze společnosti, záměrná izolace může nastat i v důsledku nesympatií či strachu, k této situaci dochází u jedinců, kteří se nějakým způsobem odlišují, ať již v pozitivním nebo negativním směru;
• vlastní svobodné rozhodnutí jedince.

2 Společnost

Jak již bylo řečeno, sociologie je věda nebo nauka o společnosti. Zjednodušeně lze říci, že SPOLEČNOST je tvořena souhrnem všech jednotlivců, v přesnějším vymezení lze ale tento pojem chápat velmi rozdílně. V sociologickém pojetí lze společnost definovat jako „souhrn individuí jednajících s ohledem na jednání druhých, a to v určitém historickém, prostorovém, kulturním a sociálním kontextu, jehož parametry mohou svým jednání ovlivňovat jen částečně.“[1]

Společnost lze tedy charakterizovat jako skupinu jednotlivců, která je specifická určitým vnitřním uspořádáním, kulturou, tradicemi, typickými společenskými vazbami a různorodými vztahy mezi členy této skupiny.

Z uvedených definic vyplývá, že společnost může být a bývá složena z více různorodých sociálních skupin podle konkrétních charakteristik těchto skupin. Tyto jednotlivé skupiny, kde každý jedinec může být členem i více než jedné, vytváří mezi sebou řadu rozdílných sociálních vztahů. Soubor či souhrn těchto sociálních vztahů vytváří tzv. sociální strukturu společnosti.

2.1 Sociální struktura společnosti a její diferenciace

Jednotlivé skupiny uvnitř sociální struktury společnosti mohou vykazovat výrazné rozdíly (velikost skupin, zájmy skupin a jejich členů, ekonomická charakteristika skupin, životní hodnoty, apod.). Zájmem společnost je, aby tato diferenciace byla funkční, tzn. aby vykazovala určitou optimální úroveň. Je-li sociální struktura společnosti příliš diferencovaná, tedy vznikají-li mezi jednotlivými skupinami výrazné nerovnosti (disparity), může dojít k rozvratu (dezintegraci) společnosti, k sociálnímu vyloučení (sociální exkluzi) některých sociálních skupin a prostorově i ke vzniku sociálně vyloučených lokalit s výraznými sociálními problémy. Je-li sociální diferenciace společnosti příliš malá nebo dokonce nulová, společnost stagnuje, protože nemá žádný pozitivní impuls ke snaze o zlepšení. Tento stav lze dokumentovat na filozofii sociální rovnosti v období socialismu, kdy uniformita a snaha o stejnou sociální úroveň napříč celou společností vyústila ve společenskou stagnaci, uzavření sociálních skupina jednotlivců a nezájem o vlastní růst či rozvoj.

Sociální diferenciaci lze definovat z různých úhlů pohledu. Z hlediska regionálního rozvoje vnímáme tzv. regionální sociální diferenciaci, kterou lze popsat jako územní rozdíly v sociálních charakteristikách obyvatel, v sociální struktuře, zvycích, tradicích, hodnotové orientaci, apod.). Tento typ sociální diferenciace lze vnímat pozitivně (ve smyslu jedinečnosti regionu, konkurenční výhodě oproti regionu jinému) i negativně (v případě výskytu výrazně negativních sociálních jevů, které vyřazují území z dalšího socioekonomického rozvoje v interakci s širším zázemím – např. sociálně vyloučené lokality).

Další typologie sociální diferenciace již směřuje (i v regionálním vymezení) dovnitř společnosti. Jedná se o diferenciaci horizontální a vertikální.

• Horizontální sociální diferenciace představuje koexistenci různých sociálních subsystémů, hodnotových struktur, strategií a vzorců chování v rámci jedné společnosti.
• Vertikální sociální diferenciace je charakteristická sociální nerovností mezi jednotlivci, v extrémním případě je to fakticky dělení jednotlivců na bohaté a chudé v nejširším slova smyslu.

V přímé souvislosti s vertikální diferenciací společnosti dochází ke vzniku sociální hierarchie. Sociální hierarchie je globálně obtížně specifikovatelný termín. Subjektivní vnímání různých společností může i úrovně sociální hierarchie vnímat zcela jinak. Jinak je například vnímána chudoba ve vyspělých evropských zemích, jinak je chápána chudoba na africkém kontinentu (sociálně slabí Evropané jistě dosahují mnohem vyšší životní úrovně než chudí obyvatelé zaostalých afrických států).

2.2Stavy, kasty, třídy a vrstvy

V rámci vertikální sociální diverzifikace lze popsat různé sociální útvary, které definují sociální hierarchii v dané společnosti. Jedná se zejména o stavy, kasty, třídy a vrstvy.

STAVY, známé z období feudalismu, představují skupiny jednotlivců vykazujících specifické ekonomické prvky, rodové znaky a kritéria společenské prestiže. Obecnou strukturu feudálních stavů tvořila šlechta, dále duchovní a tzv. třetí stav (měšťané, obchodníci, řemeslníci, rolníci, ale i nevolníci).

KASTY jsou společenské skupiny známé například ze států jižní Asie. Příslušníkem kasty se stává jedinec momentem narození. Prostupnost jednotlivých kast je, na rozdíl od stavů, minimální. Existence a zdůvodnění existence kastovního systému je opírána i o náboženský systém.

TŘÍDY jsou společenské skupiny obyvatel, jejich existence a vymezení je založeno na objektivních ukazatelích, které vykazují jednotlivci. Klíčovým faktorem pro zařazení jednotlivce do konkrétní třídy je jeho postavení na trhu a ekonomická síla. Rozdělení obyvatel do různých tříd je tedy dáno nerovností ve vlastnictví hmotných a finančních zdrojů a nerovností ve schopnostech jednotlivců majetkové zdroje získat a disponovat s nimi. Třídní systém je i přes rozdílné názory a odmítání některých světových filozofů a myslitelů logickým vyústěním vertikální sociální diferenciace.

Ve vyspělých společnostech lze identifikovat čtyři základní společenské třídy:

• Vyšší třídu ve společnosti reprezentuje poměrně malá skupina ekonomicky nezávislých jednotlivců („horních 10 tisíc“). Lidé v této společenské třídě disponují nejen značným majetkem, ale většinou i určitou rozhodovací mocí v různých oborech lidské činnosti.
• Do střední třídy patří např. živnostníci, drobní podnikatelé, úředníci, technici, manažeři, apod. Je to třída z hlediska oborou činností a demografické struktury velmi nesourodá. V této nesourodé skupině však lze vysledovat určitou vnitřní diferenciaci vedoucí až ke vniku určitých podtříd, které identifikují v rámci této třídy jednotlivce s vyšší či nižším socioekonomickým statusem (vyšší střední třída, nižší střední třída).
• Dělnickou třídu tvoří manuálně pracující jednotlivci. Tato třída též vykazuje prvky vnitřní hierarchie, kdy ji lze rozdělit na vyšší dělnickou třídu (mistři, kontroloři, apod.) a nižší dělnickou třídu, jejíž příslušníci jsou velmi málo kvalifikovaní nebo nekvalifikovaní.
• Spodní třídu tvoří jednotlivci s výrazně horšími životními podmínkami. Tato třída je charakteristická vysokou mírou nezaměstnanosti a chudoby. Příslušníky této třídy se též často stávají osoby sociálně nepřizpůsobivé a nezaměstnatelné.

Prostupnost jednotlivých tříd je v tomto systému možná i reálná, závislá v maximální míře na vůli a osobnostních charakteristikách jednotlivce. Nejde přitom však jen o prostupnost tříd směrem vzhůru. Velmi častým a silně traumatizujícím jevem je prostupnost tříd směrem dolů. Tato situace nastává v tržní ekonomice často např. v důsledku hospodářské krize. Vývoj tříd, klasifikace jednotlivých tříd, specifikace faktorů ovlivňující příslušnost k určité třídě prochází neustálým vývoje stejně jako společnost sama a tento vývoj je odrazem vyspělosti společnosti a jejího fungování.

SPOLEČENSKÉ VRSTVY a příslušnost k sociální vrstvě se odvíjí od konceptu sociálního statusu, který byl již výše popsán. Základními kritérii pro „vstup“ do vyšší společenské vrstvy jsou velikost majetku jednotlivce, jeho podíl na moci a prestiž vykonávané profese.

2.3 Sociální skupiny v prostoru

SOCIÁLNÍ SKUPINY je možné charakterizovat jako skupinu lidí, jednotlivců, kteří ve svém bytí vykazují určité jednotící znaky či prvky, které tuto konkrétní skupinu odlišují od skupin jiných.

V případě tzv. prostorových sociálních skupin je kromě výše uvedených vnitřních jednotících znaků charakteristická jejich dlouhodobá existence v určitém vymezeném prostoru. Na základě tohoto vymezení lze za prostorovou sociální skupinu považovat na té nejnižší územní úrovni např. sousedskou skupinu, vesnickou komunitu, společenství squoterů či územní koncentraci osob postižených sociálním vyloučením (ghetta). Na té nejvyšší územní úrovni je prostorovou sociální skupinou např. i národ či prostorová koncentrace příslušníků určité národnosti.

Pospolitost či společenství lidí, pro které jsou charakteristické specifické vnitřní vztahy a vazby uvnitř tohoto společenství, které jsou odlišné od jiných sociálních skupin, je označována pojmem KOMUNITA. Komunita přitom nemusí být definována jen prostřednictvím příslušnosti k určitému názoru, způsobu života či životním hodnotám. Tento pojem může být a často bývá spojen i s prostorovým vymezením, kdy stejně „životně orientovaní“ jednotlivci společně sdílí a obhospodařují určitý vymezený prostor.

Lokální či regionální komunity představují územní společenství lidí, kteří žijí v geograficky definované oblasti a mezi kterými existují četné vzájemné sociální vazby (tj. přátelské, příbuzenské, známostní, pracovní či směnné). Lokální a regionální komunity tedy vytváří relativně autonomní sociální systémy, které vykazují nejen jednotné kulturní, náboženské či hodnotové znaky, ale i charakteristiky ekonomické a politické.

Hlavními reprezentanty lokálních a regionálních komunit jsou venkovské a městské komunity. Tato společenství lidí vykazují vůči sobě různé charakteristiky určované velikostními parametry (počet obyvatel, rozloha území), socioekonomickou významností a zajišťovanými funkcemi (poskytování služeb nižšího a vyššího řádu).

• Pro venkovské komunity jsou specifické následující charakteristiky: rozsáhlé meziosobní vazby, vyšší vzájemná solidarita a zodpovědnost a s tím související vyšší sociální závislost (pevnější příbuzenské vazby), silnější sociální kontrola, pocit bezpečí, uchovávání a dodržování tradic a s tím do jisté míry související poměrně značná míra konzervatismu, nižší úroveň ekonomických možností, nižší úroveň adaptability obyvatel na nové socioekonomické situace, ztížené podmínky pro pozitivní vertikální mobilitu.
• Městské komunity vykazují oproti venkovským následující znaky: vyšší míra územní koncentrace obyvatel (více obyvatel na menším prostoru), vyšší anonymita obyvatel vzájemná lhostejnost, vyšší formálnost sociálních vztahů i přes velké množství meziosobních interakcí, nižší úroveň sociální soudržnosti, vstřícný společenský postoj k inovacím a sociokulturní diverzitě.

V rozvoji území je role komunit zcela klíčová a to jak v pozitivním, tak negativním smyslu slova. V pozitivním vymezení přispívají jednotlivé komunity k rozvoji obce, města či regionu (komunity občanů obcí, komunity občanů osad, zájmové komunity – občanská sdružení, spolky, apod.). Členové těchto komunit a reprezentanti názorů a zájmů těchto komunit tvoří početnou a nezastupitelnou skupinu aktérů regionálního rozvoje, kteří svými názory, podněty, připomínkami na jedné straně a vlastní činností a invencí na straně druhé výrazně přispívají k celkovému rozvoji řešeného území. Jiné komunity však mohou osídlované či spoluosídlované území devastovat, ničit a způsobit jeho stagnaci či v horším případě až úpadek (viz např. komunity nepřizpůsobivých obyvatel a vznik sociální vyloučených lokalit
– ghett).

Zdroj:  Novotná, H. a kol.: Společnost a životní prostředí v regionálním rozvoji, Vysoká škola regionálního rozvoje, Praha, 2011, ISBN: 978-80-87174-11-1