Municipální rozpočet

Municipální rozpočet je důležitým nástrojem komunální a regionální politiky dané samosprávné jednotky (obce, města, mikroregionu). Slouží zejména k:

- prosazování zájmů místního obyvatelstva

- financování veřejných statků a služeb na municipální úrovni

- realizaci rozvojové koncepce územní samosprávy

 

Charakteristické rysy municipálních rozpočtů ČR

- omezené zdroje na příjmové straně rozpočtu (nepříznivé rozpočtové určení daní, neexistence nástrojů daňové konkurence, neexistence motivačních nástrojů)

- nízká úroveň soběstačnosti municipálních rozpočtů (neexistence nástrojů na posílení fiskální autonomie municipalit či mikroregionů)

- minimální (nevýznamná) daňová pravomoc obcí (pouze u vybraných poplatků)

- vysoký podíl mandatorních výdajů rozpočtu (značná společenská objednávka po veřejných statcích a službách v nerovnováze s možnostmi naplňování příjmové stránky rozpočtu)

- nízký podíl rozvojově-investičních výdajů rozpočtu (v důsledku značného podílu výdajů mandatorních) – tato „patová“ situace v důsledku vede minimálnímu rozvoji municipalit, stagnaci či dokonce úpadku na jedné straně, nebo k zadlužení municipality na straně druhé

 

Základní problémy municipálních rozpočtů – časté chyby samospráv

 

1) Přílišná orientace na výdajovou stranu rozpočtu – velmi často se vyskytuje mýtus, že příjmová strana rozpočtu je „daná“ a že jediné, co lze s ohledem na potřeby obce je cesta úspor či přerozdělování na straně výdajů. Proto se také nepoměrně více pozornosti věnuje právě výdajům (lze to dokumentovat na poměru času příprav a projednávání výdajů a příjmů při zpracování obecních rozpočtů). Nedostatečnost zdrojů municipálních příjmů a demotivující systém přerozdělování rozpočtových prostředků je sice charakteristickým problémem obecních financí, ale určité možnosti existují.

2) Ad hoc finanční řízení a rozhodování – v mnoha obcích a regionech doposud nejsou k dispozici žádné rozvojové koncepce či plány, municipalita nemá stanoveny své cíle, kroky, jak těchto cílů dosáhnout – neexistují žádné promyšlené rozvojové priority. Většina akcí v obcí probíhá nahodile buď na základě havarijní nutnosti, ve prospěch lokálních zájmových skupin nebo i s dobrým úmyslem, že zrovna tato akce je ta pravá. Většinou pak dochází k vynaložení prostředků na aktivity s krátkodobým efektem, s nízkým multiplikačním efektem, s nízkým společenským efektem (např. aktivity ve prospěch pouze omezené skupiny obyvatel) nehledě na to, že takto „nahodilé“ akce obvykle generují další dodatečné či provozní finanční nároky a rozpočet obce je tak zatěžován i následně. NARM velmi doporučuje se v této otázce podívat na problematiku finančního řízení a rozhodování o finančních prostředcích optikou podnikatelského subjektu – firmy. Firma se nejdřív zpracuje svůj podnikatelský záměr či strategický plán, tento plán operacionalizuje na jednotlivá následující období a takto zpracovanému plánu přizpůsobuje veškeré svoje aktivity, finanční nevyjímaje. Obec by si tedy analogicky měla zpracovat svůj program rozvoje ve struktuře – strategický plán (dlouhodobé cíle), taktický plán (střednědobé cíle – cíle pro volební období) a operativní plán (krátkodobý akční plán související s rozpočtovým rokem). Nedílnou součástí těchto plánu je i plán finanční, který se následně již jen transformuje do obecního rozpočtu.

3) Neefektivní zacházení s různými typy rozpočtových příjmů – na rozpočet obce lze nahlížet ve dvojím průřezu – běžný rozpočet a kapitálový rozpočet. Základním pravidlem, ne vždy dodržovaným, by mělo být: Běžné, opakující se příjmy slouží k financování běžných, mandatorních výdajů! Kapitálové, většinou majetkové příjmy slouží k financování kapitálových výdajů, tj. takových výdajů, které obci zajišťují budoucí pozitivní přínos (finanční, socioekonomický, společenský)! Tato jednoduchá poučka je sice zcela logická, ale její naplňování je často velmi problematické. Příčiny jsou dvě základní (i) nízké běžné rozpočtové příjmy a značně běžné (provozní) finanční nároky, (ii) nekoncepčnost v rozhodování představitelů obcí. Typickým příkladem porušení uvedeného pravidla, který poznamenal skutečně velký počet obcí byl prodej akcií energetických společnosti. Tento kapitálový výnos byl v případě většiny obcí použit na financování běžných aktivit.

4) Honba za dotačními tituly – tento problém se stal fenoménem do jisté míry proto, že dotační programy slouží částečně jako nástroj řešení finanční nesoběstačnosti municipalit (toto je velmi nezodpovědný přístup státu prohlubující regionální disparity a podporující zcela neadekvátní a nedůstojnou konkurenční soutěž obcí). Jako velmi nedobrý lze hodnotit stav, kdy se podle úspěšnosti čerpání dotačních titulů posuzuje úspěšnost obce. Dotační programy tedy sice částečně suplují příjmy, které by se měly do rozpočtů municipalit dostat jiným způsobem, ale zároveň podporují právě ad hoc přístup k řešení problémů v obci (obec prostě financuje to, na co jsou dotace – např. venkovní osvětlení, obecní rozhlas – téměř bez ohledu na to, zda je to vůbec potřeba - ? není v současné době pro informování občanů např. praktičtější sms brána?). NARM doporučuje vyhledávat a využívat dotační tituly jako užitečné a prospěšné zdroje financování výhradně podle zpracované rozvojové koncepce, tedy na základě skutečné potřebnosti – efekt získaných dotačních prostředků se tak značně zvýší.