Doporučení ke zkvalitnění fungování svazků obcí

Nejtypičtější formou spolupráce obcí jsou dobrovolné svazky obcí. Svazky obcí jsou označovány jako mikroregiony.

Svazek obcí může vykonávat pouze činnosti v samostatné působnosti obcí – má ovšem široké spektrum možností (viz § 50 odst. 1 zákona o obcích).

Svazek obcí může hrát velmi silnou pozitivní roli v rozvoji venkovských oblastí. V současné době je rozvojový potenciál celé řady svazků obcí nevyužitý: nejsou nedořešeny základní procesní, organizační a ekonomické otázky – nedochází k synergickým efektům. Základní otázkou je, jak vhodně nastavit spolupráci obcí, aby se rozvinuly společné aktivity a docházelo k synergickým efektům.

Faktory ovlivňujícími spolupráci obcí jsou zejména:

• Účel, charakter a náplň činnosti – nalezení vhodného tématu.
• Motivace spolupracujících subjektů – reálná možnost dosažení cílů.
• Počet a charakter subjektů.
• Forma spolupráce – musí odpovídat potřebám.
• Ochota spolupracovat a schopnosti zapojených osob.
• Způsob financování (ve vztahu k činnosti).
• Způsob dospívání k rozhodnutí („konsenzu“).
• Časové rozložení nákladů a výnosů.

V případě, že nejsou uvedené aspekty spolupráce vyjasněny, tak hrozí nefunkčnost, stagnace a následné ochabnutí spolupráce. Na obdobných principech, jaké jsou uvedeny u dobrovolných svazků obcí, mohou spolupracovat i svazky obcí navzájem, či svazky obcí s jinými subjekty.

Každá obec vstupuje do spolupráce s dalšími obcemi s různou motivací. Motivy spolupráce může být úspora nákladů, sdružení prostředků na realizaci větších projektů, získání dotací či jen výměna zkušeností a vzájemná podpora. Je důležité nastavit spolupráci tak, aby bylo vůbec možné motivaci jednotlivých obcí naplnit.

Spolupráce musí být založena na principu subsidiarity. Dle něj musí být rozhodnutí a zodpovědnost na tom stupni politického systému, který je nejbližší občanům. Klíčovým tématem je výkon veřejných činností na úrovni, na které je jejich naplnění dosaženo nejlépe. Aplikace tohoto principu na spolupráci obcí – a to v obou směrech – může být dalším podkladem pro rozvoj spolupráce. U činnosti, které mohou být lépe a efektivněji řešeny na obecní úrovni, nemá být spolupráce prosazována za každou cenu, spolupráce by měla ulehčit obci při řešení činností obdobného typu, podobných problémů, nadobecních záležitostí. Spolupráce musí být „hrou s kladným součtem“ pro všechny. Uvedený princip by měly mít obce na zřeteli při vytváření nových uskupení.

Svazky obcí v praxi fungují i jako prostorový rámec pro místní akční skupiny.

Faktorem podporujícím fungování svazku je jeho vnitřní, sdílená soudržnost. Její nejjednodušší formou je ucelenost území. Hranice svazku mohou být dány přírodními podmínkami, kulturními či historickými vazbami nebo administrativním vymezením (např. hranice správního obvodu obce s rozšířenou působností či obce s pověřeným obecním úřadem). Soudržnost může být vytvořena na základě společné identity či na základě ztotožnění se s určitými cíli a ideami. Identita je v tomto ohledu velmi důležitá. Splněním cílů může dojít k naplnění poslání svazku a následně k zániku. Identitu nikdo nevezme, je trvalejší hodnotou k dlouhodobé spolupráci. V každém případě je pro efektivitu fungování uskupení podstatné vymezení „zdola“.

Fungování svazku obcí usnadňuje, pokud sdružené obce tvoří tzv. přirozený region, resp. region funkční či spádový, tj. region s užšími vnitřními vazbami. Větší síla přirozených „sousedských“ vnitřních vazeb může posouvat dlouhodobě udržitelný počet spolupracujících obcí směrem nahoru.

V případě spolupráce obcí s jinými subjekty platí pro jejich zapojení obdobná pravidla jako u obcí. K dosažení řady cílů (např. v oblasti cestovního ruchu) je vhodné sdružit maximální možný počet subjektů, jindy je nejvhodnější spolupracovat pouze se subjekty „klíčovými“. Významným motivem pro spolupráci mezi veřejnou správou, podnikatelským sektorem a nestátním neziskovým (občanským) sektorem (mimo jiné např. v rámci místních akčních skupin) jsou nezastupitelné silné stránky subjektů z těchto odlišných sektorů. Veřejná správa je především stabilní základnou s kontinuitou a zázemím. Podnikatelský sektor přináší schopnost rychlé reakce a inovací a profesionální přístup. Neziskový sektor může vynikat schopností najít cestu k různým skupinám lidí, empatií, dobrovolnictvím. Skloubení těchto schopností může výrazně přispět k dosažení efektů spolupráce.

Úskalími společných aktivit jsou nejčastěji:

• konfliktní vztah obecního / nadobecního zájmu;
• chápání mikroregionu pouze jako rámce pro individuální rozvojové aktivity obce;
• nedůvěra jednotlivých členů v rámci svazku (převažující pocity konkurence namísto partnerství a spolupráce);
• vstup do svazku pouze za vidinou zisku finančních prostředků (dotací).

Spolupráce obcí je jako vztah založena na dobrovolnosti a nelze proto nalézt jeden univerzální model, stejně tak komplexně vyřešit všechny vztahy mezi aktéry. Zásadní je, aby obce a ostatní subjekty v území nalezly takový systém spolupráce, který jim umožní efektivně dosáhnout stanovených cílů. Oporou na cestě k nalezení a rozvinutí tohoto optima je důsledné promýšlení faktorů ovlivňujících spolupráci a následné rozvinutí vnitřních mechanismů spolupráce podporujících plnění cílů spolupráce. Zkvalitňování jednotlivých prvků spolupráce je dlouhodobý proces vedoucí k podpoře rozvoje obcí. Klíčové je vnímání spolupráce ze strany všech účastníků jako důležitého a prospěšného procesu a z toho vyplývající snaha o co nejlepší fungování. Pro dosažení maximálního efektu spolupráce je velmi důležité realizovat tuto spolupráci koncepčně, tzn. jednotlivými aktivitami sdružení naplňovat předem vytčené cíle, a nikoliv pouze účelově řešit momentální problémy či aktivity.

Bez ohledu na konkrétní způsob spolupráce jsou základními podmínkami fungování spolupráce zejména

• existence optimálních forem spolupráce z hlediska účelu a náplně spolupráce,
• ochota a schopnost subjektů spolupracovat,
• vhodné nastavení vnitřních procesů struktur spolupráce (řízení, komunikace, kompetence, dosahování konsenzu apod.),
• vytvoření ekonomického systému umožňujícího flexibilní činnost v rozsahu potřebném k dosažení účelu spolupráce.

Svazek obcí musí fungovat jako svébytný rozvojový subjekt. Aby to bylo možné, tak musí:

• vhodně nastavit procesy uvnitř i vně svazku,
• najít schopného manažera svazku (nejlépe z regionu, důležitý je dostatečný patriotismus vybrané osoby k území),
• plánovat na obecní úrovni i na úrovni svazku,
• delegovat na svazek vhodné úkoly (na základě principu subsidiarity),
• zřídit rozvojový fond (minimálně na zajištění přípravy projektů či na překlenutí dotačně slabých let).

Na úrovni obcí je třeba hledat oblasti, jejichž řešení je zde dostatečné či nejúčinnější a oblasti, v nichž je vhodné spolupracovat s ostatními (tj. aplikace principu subsidiarity), hledat společná východiska, zájmy, vize a cíle subjektů v území, řešit rozvoj území komplexně, zapojit do spolupráce i podnikatelskou a neziskovou sféru.

Pro spolupráci platí:

• Čím více se do spolupráce dá, tím více přináší.
• Formalizovaná spolupráce není nezbytností a ne ve všech oblastech je účelné a účinné spolupracovat.
• Spolupráce je o lidech a vztazích mezi nimi.
• Důležitý je zdravý realismus a současně ochota a odvaha usilovat o dosažení velkých cílů.
• Spolupráce je dlouhá cesta složená z malých kroků.

Pramen:

 Jan Binek, J., Galvasová, I., Svobodová, H., Holeček, J., Chabičovská K. Přístupy k posílení spolupráce a synergie ve venkovských mikroregionech (certifikovaná metodika Ministerstva zemědělství č. 1/2012). Brno: GaREP, spol. s r.o., 2012, ISBN 978-80-905139-4-5.