Demografie v regionálním rozvoji

24.09.2011 15:22

DEMOGRAFIE je slovo řeckého původu. Je to složenina dvou slov - démos, což je lid, a grafein, což je psát. Název demografie tedy napovídá, čím se tento vědní obor zabývá – popisem, resp. studiem lidu, či lépe řečeno populace (populus = lid).

Demografie je tedy vědní obor, který se zabývá studiem reprodukce lidských populací a podmíněnostmi tohoto procesu. Objektem studia demografie jsou lidské populace, předmětem demografického studia je demografická reprodukce, chápaná jako neustálá obnova lidských populací v důsledku procesu rození a vymírání. Tato přirozená obnova populace se označuje jako přirozená měna nebo přirozený pohyb obyvatelstva.

Od demografické reprodukce, resp. demografického vývoje je nutno odlišit termín populační vývoj, který je obsahově širší, neboť v sobě zahrnuje i prostorovou mobilitu obyvatelstva, nazývanou též mechanická měna neboli migrace. Migrace ovlivňují populační vývoj tím výrazněji, čím se jedná o menší územní jednotky. Naopak při studiu populačního vývoje světa jako celku vliv prostorové mobility obyvatelstva zcela zaniká a často je zanedbatelný již na úrovni státních celků.         

S procesem demografické reprodukce jsou spojeny demografické události (jevy). Kromě narození, úmrtí a potratu se za demografické události považují i sňatek, rozvod, ovdovění, nemoc apod., neboť mají přímý vliv na proces porodnosti a úmrtnosti. Demografie studuje tyto demografické události jako hromadné jevy. Údaje z evidence nejprve metodicky upraví do procesů porodnosti, úmrtnosti, potratovosti, sňatečnosti, rozvodovosti, nemocnosti a poté následuje analýza těchto procesů s cílem najít jejich pravidelnosti, krátkodobá kolísání i dlouhodobé trendy.           

Podobně jako v realitě neexistují izolované jevy sociální nebo ekonomické, neexistují ani izolované demografické jevy. Tzn., že demografické procesy neprobíhají izolovaně od ostatních procesů, kterých se účastní lidé.

Demografii lze vymezit dvojím způsobem:

  1. Jako obor, poznávající zákonitosti a obecné pravidelnosti demografické reprodukce a jejich specifické projevy a podmíněnosti u konkrétních populací, kterými jsou:
    1. biologická podstata demografické reprodukce,
    2. ekonomické, sociální a přírodně geografické prostředí.
  2. Jako obor, který zahrnuje do předmětu svého studia nejen proces demografické reprodukce a jeho podmíněnosti, ale i jeho důsledky, které je možno najít v široké oblasti života lidí. V tomto vymezení demografie již ztrácí své hranice a přechází do předmětů studia jiných oborů, např. lékařských a biologických věd, ekonomie, sociologie či geografie. Demografie se v systému věd nachází na rozhraní oborů přírodovědných a společenských.

 

PRAMENY DEMOGRAFICKÝCH DAT

Spojení demografie a statistiky je velmi úzké a statistické údaje jsou pro demografii klíčové
– je to pro ni empirický materiál, bez něhož nemůže existovat.

Demografické údaje jsou v zásadě dvojího typu: jednak informují o stavu, jednak o pohybu. Stavem se rozumí velikost populace (tj. počet jedinců – členů populace) a její strukturu podle pro demografii zajímavých znaků k určitému časovému okamžiku. Pohybem pak pro demografii zajímavé události, které v populaci (obyvatelstvu) nastanou během určitého časového intervalu (zpravidla jednoho roku). Místo pohyb se užívá jako synonyma i termín měna.

 

Sčítání lidu, domů a bytů                                                                               

Stav (počet), rozmístění a struktura obyvatelstva se zjišťuje sčítáním lidu neboli soupisem obyvatelstva. Sčítání je provedeno na základě podrobného plánu šetření podle stavu k tzv. rozhodnému okamžiku. Obvykle jsou všichni obyvatelé země sčítáni najednou. Tento typ sčítání se nazývá všeobecné. Týká-li se sčítání jen některé kategorie obyvatelstva, jedná se o dílčí sčítání. Termín výběrové šetření není totéž co dílčí šetření, protože je postaveno na jiných zásadách: výběrových. Nazývá se také mikrocensus.          

Sčítání obyvatelstva je souborná akce sběru, zpracování, vyhodnocení, analýzy a publikace demografických, ekonomických a sociálních údajů zjištěných k určitému okamžiku, týkající se všech osob v zemi nebo v řádně vymezené části země.           

Sčítání lidu je obvykle povinné (obligatorní) pro všechny na území, na němž se sčítání koná. Sčítací povinnost je obyvatelstvu uložena často přímo zákonem. Za neuposlechnutí jsou stanoveny tresty. Osoby, které jsou předmětem sčítání, se nazývají sčítané osoby nebo sčítané obyvatelstvo.

Sčítání se provádí dvěma základními metodami:

  1. sebesčítání, tj. tak, že každý za sebe a za osoby, za něž odpovídá vůči státním orgánům jako zákonný zástupce, zapíše údaje do sčítacího archu;
  2. jako metoda dotazovací, nebo metoda sčítacích komisařů, tj. tak, že odpovědi na otázky zapisuje přímo do sčítacího archu sčítací komisař.

Ve vyspělých zemích je sčítání prováděno zpravidla metodou sebesčítání, v méně vyspělých zemích zpravidla metodou dotazovací.

Historii sčítání na území České republiky se datuje do roku 1754, kdy se z nařízení Marie Terezie uskutečnilo jedno z prvních sčítání v Evropě. V porevoluční historii se sčítání konalo v roce 1991, 2001 a poslední z 25. na 26. 3. 2011. Při něm bylo poprvé využito on-line elektronických formulářů.

 

Evidence přirozené měny

Termín přirozená měna se v demografii používá pro vyjádření procesů rození a vymíraní lidských populací, tj. pro spojení dvou základních složek demografické reprodukce. V širším pohledu se do přirozené měny zahrnuje i sňatečnost, rozvodovost, potratovost a nemocnost. Přirozená měna souvisí pouze s přirozenou obnovou populace, tzn. nezahrnuje migrace
(tzv. mechanickou měnu).           

Pro evidenci přirozené měny obyvatelstva byla vytvořena soustava registračních knih (matrik), v nichž jsou za přesně definované územní jednotky, pokrývající beze zbytku celý stát, vedeny v chronologickém pořadí všechna narození (porody živých i mrtvých dětí), sňatky a úmrtí osob, které se v okamžiku události na daném území zdržovaly.           

Za úplnou evidenci se považuje zachycení alespoň 90% událostí. V Evropě tomuto požadavku vyhovují všechny země, ale v Africe je úplná evidence stále výjimkou. V zemích s nedokonalou statistickou službou bývá častá podregistrace. Za nedostatek se považuje i tzv. opožděná registrace, což je registrace demografických událostí s více než jednoletým zpožděním.

 

Evidence migrací

Evidence migrací poskytuje informace o změnách v rozmístění obyvatelstva v závislosti na ostatních sociálních a ekonomických jevech. Migrace je v České republice definována jako změna trvalého pobytu za hranice určité administrativní jednotky, zpravidla obce.           

Údaje o migraci jsou ročně publikovány spolu s daty o evidenci přirozené měny v Pohybech obyvatelstva, vydávaných statistickými úřady.

 

Evidence nemocnosti

Poměrně spolehlivé informace o nemocnosti existují za ekonomicky aktivní obyvatelstvo, tj. včetně pracujících důchodců na základě statistiky ukončených případů pracovní neschopnosti. Kromě této výběrové statistiky existuje ještě běžná statistika pracovní neschopnosti, založená na evidenci zaměstnavatele a podléhající působnosti statistických orgánů.

 

Ostatní prameny

Důležitým zdrojem dat jsou i výběrová šetření, registry obyvatelstva a pro historickou demografii různé historické prameny.           

Předností výběrových statistických šetření je jejich pohotovost a hospodárnost. Provádějí se jako:

  1. doplněk sčítání lidu nebo evidence demografických událostí a jsou při nich sledovány jevy, které není účelné sledovat u všech obyvatel;
  2. náhrada základní dokumentace především formou mikrocenzu, kdy rozsah zjišťovaných znaků může být větší než u sčítání lidu a jsou levnější;
  3. doplněk speciální evidence, např. výběrová statistika ukončených případů pracovní neschopnosti;
  4. jednorázová šetření, např. šetření populačního klimatu.

K výběrovým šetřením patří i tzv. retrospektivní šetření k rekonstrukci vývoje sledovaného procesu u daných osob v minulosti.           

Registry obyvatelstva obvykle vycházejí z dat ze sčítání lidu a sledované znaky jsou aktualizovány na základě evidence přirozené měny obyvatelstva. Z dalších speciálních registrů obyvatelstva lze uvést např. soupisy voličů, soupisy daňových poplatníků, školních dětí apod.

 

ZÁKLADNÍ DEMOGRAFICKÉ STRUKTURY OBYVATELSTVA

Struktura obyvatelstva podle pohlaví a věku je také označována jako „demografická struktura“. Koncentrovanou charakteristikou demografické struktury je graf demografické struktury, který se nazývá strom života nebo věková pyramida. Tato označení se často používají jako synonyma, i když je lze významově odlišit – věková pyramida skutečně připomíná pyramidu, je tvořena jednotlivými stupni, zatímco strom života je tvořen lomenou (teoreticky hladkou) čarou. Informaci však oba typy poskytují stejnou, jde jen o formální rozlišení.

 

Obyvatelstvo podle pohlaví

Zastoupení mužů a žen v populaci se v průběhu života mění a závisí na třech typech rozdílných procesů (vyloučíme-li chyby při sčítání):

  1. Za biologickou zákonitost je považována skutečnost, že se rodí více chlapců než děvčat a tento poměr je stálý. Index maskulinity při narození (označovaný často jako sekundární index maskulinity) dosahuje prakticky ve všech zemích s relativně spolehlivou evidencí narozených hodnot v rozmezí 104 – 107, nejčastěji však 105 – 106. Odchýlení od těchto hodnot je obvykle považováno u dostatečně velkých souborů za výsledek nepřesné evidence.
  2. Druhým procesem je diferenční úmrtnost mužů a žen. V demograficky vyspělých zemích je prakticky ve všech věkových skupinách vyšší intenzita úmrtnosti mužů než žen (tzv. mužská nadúmrtnost, což se výsledně projevuje v rozdílné naději dožití u obou pohlaví. Ženy se obvykle dožívají vyššího věku a poměr mužů a žen v populaci se s přibývajícím věkem mění ve prospěch žen. V některých případech může být příčinou neobvyklého zastoupení mužů a žen v populaci i nadúmrtnost žen, ale tento jev není častý. Vyskytuje se např. na indickém subkontinentu, kde podmínky žen jsou vyloženě nepříznivé a jejich úmrtnost je zejména v rodivém věku relativně vysoká. Vliv na zvýšenou úroveň úmrtnosti dívek při narození a bezprostředně po něm může mít i různá péče o chlapce a dívky (např. jednodětné rodiny v Číně, ve kterých jsou preferováni chlapci).
  3. Třetím faktorem, ovlivňujícím zastoupení mužů a žen v populaci, je migrace (nejčastěji pracovní migrace). Příkladem jsou Arabské emiráty se silnou mužskou imigrací, kde index maskulinity dosahuje hodnot přes 200. V České Republice lze jako příklad uvést regiony se silným zastoupením textilního průmyslu a v důsledku toho s vyšším zastoupením žen v populaci sledovaných regionů.

 

Obyvatelstvo podle věku

Struktura obyvatelstva podle věku je vyjádřena rozdělením celkového počtu obyvatel do jednoletých nebo víceletých (obvykle pětiletých) věkových skupin. Toto členění se prakticky vždy provádí odděleně pro muže a ženy.

Grafické uspořádání věkové struktury zkoumané populace s použitím dvojitého histogramu se nazývá věková pyramida, s použitím dvojitého polygonu strom života.

Z pohledu demografické reprodukce je možno obyvatelstvo rozdělit dle věku na tři základní skupiny:

  • dětskou složku (0-14 let),
  • reprodukční složku, která je definována pro účely statistiky rodivým věkem žen (15-49 let) a
  • postreprodukční složku, která zahrnuje obyvatelstvo nad 50 let věku.

Reprodukční složka představuje zhruba polovinu z celkového početního stavu jednotlivých populací.

Dle zastoupení dětské a postreprodukční složky v populace se rozlišují tři populační typy, resp. typy věkových struktur:

  1. Progresivní typ: v populaci výrazně převažuje dětská složka nad postreprodukční. Populace s tímto typem věkové struktury jsou charakterizovány vysokou úrovní plodnosti, která je však obvykle kompenzována i značnou intenzitou úmrtnosti. Každé zlepšení úmrtnostních poměrů u tohoto populačního typu vede k početnímu růstu populace. Tento typ věkové struktury je obvyklý v rozvojových zemích, v České republice ho najdeme např. u romské populace.
  2. Stacionární typ: dětská a postreprodukční složka jsou téměř v rovnováze. Tento typ se vytváří při déletrvajícím poklesu hladiny plodnosti až na úroveň, kdy pouze nahrazuje obyvatelstvo v reprodukčním věku (při dané úrovni úmrtnosti). Početní stav populace zůstává v dlouhodobém pohledu konstantní. Stacionární typ věkové struktury měla např. populace České republiky v 70. letech.
  3. Regresivní typ: dětská složka nedosahuje zastoupení složky postreprodukční, početně ji nenahrazuje a v dlouhodobém pohledu dochází k snižování početního stavu populace (pokud vyloučíme vliv migrace). Tento typ věkové struktury v současné době převažuje v zemích západní a severní Evropy a také v ČR.

 

Demografické stárnutí

Věková skladba každé populace v určitém časovém okamžiku je výslednicí demografických procesů, které probíhaly v minulosti. Tyto demografické procesy neurčují jen věkovou skladbu celé populace, ale i každé dílčí populační skupiny: např. obyvatelstva venkovského a městského, obyvatelstva jednotlivých regionálních celků (okresů, krajů, zemí apod.).

Studium změn věkové skladby a demografických příčin takových změn má význam teoretický i praktický. V okamžikové populační věkové skladbě je obsažen populační vývoj několika předcházejících desetiletí. Na druhé straně je současná věková skladba jedním z důležitých předpokladů budoucího populačního vývoje, tedy i budoucích strukturálních změn v populaci.

DEMOGRAFICKÉMU STÁRNUTÍ dochází v důsledku změn v charakteru demografické reprodukce. Mění se při něm zastoupení dětské a postreprodukční složky populace. Poklesem porodnosti, zlepšováním úmrtnostních poměrů a prodlužováním naděje dožití se zvyšuje podíl starých osob v populaci.

Existují dva typy stárnutí populace:

  1. ze spodu věkové pyramidy, které je podmíněno snížením plodnosti a tím celkového počtu dětské složky,
  2. na vrcholu věkové pyramidy, které je podmíněno zlepšováním úrovně úmrtnosti.

Obvykle však oba typy probíhají současně. Může také nastat v důsledku úbytku obyvatel v reprodukčním věku.

Obvykle však oba uvedené typy demografického stárnutí populace probíhají současně. Podíl starého obyvatelstva může však také růst i na úkor snižující se váhy obyvatel v reprodukčním věku. Demografické stárnutí populace měříme indexem stáří.

Proces demografického stárnutí probíhá v Evropě již od počátku minulého století a stále se zintenzivňuje. Ve vyspělých zemích je obecným problémem a je třeba ho brát v úvahu na všech úrovních prognostiky a plánování.

Při studiu procesu demografického stárnutí a jeho důsledků je věnována pozornost následujícím problémům:

  1. příčiny stárnutí populace, tj. měnící se úroveň porodnosti a úmrtnosti;
  2. vliv na budoucí demografický vývoj státu (regionu);
  3. vliv na sociální a ekonomický vývoj společnosti, tj. např. ekonomická prosperita v podmínkách stárnoucí populace, nároky na důchodové zabezpečení, na zdravotní služby orientované na staré lidi, vytváření příležitostí pro společenské a kulturní vyžití starých osob apod.

Opačným procesem je tzv. demografické mládnutí, které je způsobeno zejména zvýšením úrovně porodnosti. Tento proces klade naopak zvýšené nároky na péči o matku a dítě, na budování vzdělávacích a výchovných institucí a vytváření pracovních míst pro mladé lidi. Demografické mládnutí však bývá pouze lokálním, časově omezeným procesem.

 

ZÁKLADNÍ PROCESY DEMOGRAFICKÉ REPRODUKCE

Úmrtnost

ÚMRTNOST je vedle porodnosti jedna ze dvou základních složek demografické reprodukce. Demografie se zajímá o úmrtí jako o hromadný jev, tzn. zkoumá proces vymírání určité populace. Úroveň a vývoj úmrtnosti jsou v jistém smyslu důsledkem vývoje nemocnosti a také důsledkem kvality životních podmínek, životního prostředí a způsobu života.

K charakteristice řádu vymírání určité populace se používá úmrtnostní tabulka, která pomocí tabulkových funkcí poskytuje kvantitativně nejpřesnější vyjádření intenzity úmrtnosti zkoumané populace.

 

Porodnost

PROCES ROZENÍ je vedle procesu úmrtnosti základní složkou demografické reprodukce. Po stabilizaci úmrtnosti související s ukončením demografické revoluce je populační vývoj územních celků či jednotlivých populací ovlivňován především úrovní porodnosti, která se považuje i za indikátor sociálního rozvoje v širším slova smyslu.           

Úroveň porodnosti závisí zejména na plodivosti neboli fekunditě, což je schopnost muže a ženy rodit děti. Její výsledný efekt, vyjádřený počtem narozených dětí se označuje plodnost neboli fertilita. Počet dětí, který se určitému páru narodí, závisí nejen na jeho plodivosti, ale i na jeho reprodukčním (demografickém) chování. Typem demografického chování je např. plánované rodičovství, kdy pár reguluje počet narozených dětí a intervaly mezi jednotlivými porody pomocí antikoncepčních metod. Úroveň porodnosti je ovlivněna i populační politikou státu, i když v tomto případě obvykle pouze krátkodobě. Nemalý význam má i systém hodnot ve společnosti.

 

Přírůstek obyvatelstva

PŘIROZENÝ PŘÍRŮSTEK (ÚBYTEK) je definován jako rozdíl mezi počtem živě narozených a zemřelých v daném období za určitou oblast. Není tedy populačním jevem, nýbrž pouhým rozdílem mezi četností dvou jevů, živými narozeními a úmrtími.

Absolutní přirozený přírůstek (úbytek) = N – M, kde N jsou živě narození a M zemřelí v dané populaci a období. Je-li počet živě narozených vyšší než počet zemřelých, jedná se o přirozený přírůstek (přírůstek přirozenou měnou), v opačném případě nastává přirozený úbytek (úbytek přirozenou měnou).

Relativní přirozený přírůstek je poměr přirozeného přírůstku ke střednímu stavu obyvatelstva.

Proces reprodukce populace tvoří tedy dva procesy, vymírání a rozmnožování, tedy úmrtnost a porodnost, což se nazývá přirozenou reprodukcí. Populace přibývá a ubývá ovšem i tím, že se do ní stěhují lidé z jiných populací. Tento proces nabývá stále více na významu, jelikož většina Evropských populací by již dnes bez migrace vymírala. Proces migrace se skládá ze dvou procesů, stěhování směrem do populace, které nazýváme imigrací a stěhování směrem z populace, které nazýváme emigrací. Stejně jako u úmrtnosti a porodnosti (přirozený přírůstek) lze charakterizovat imigraci a emigraci stejným principem. Jelikož se v případě imigrace a emigrace jedná o procesy spjaté s mobilitou, nazýváme výsledný součet (absolutně i relativně) PŘÍRŮSTEK STĚHOVÁNÍM (saldo migrace).

Přirozený přírůstek a přírůstek stěhováním tvoří tedy ukazatel celkového přírůstku obyvatel, přičemž je nutné vliv obou prvků na celkovém přírůstku interpretovat k dané populaci odděleně.

 

NATALITNÍ POLITIKA

 

 

Výsledky demografického studia mohou být hodnoceny z pohledu společenských potřeb, tzn., zda současný nebo očekávaný vývoj je výhodný či nevýhodný pro společnost a jak lze na vývoj jednotlivých složek demografické reprodukce působit.

 

V tomto pojetí přechází demografie do otázek společenské praxe, kterou v oblasti reprodukce obyvatelstva označujeme jako POPULAČNÍ POLITIKA. Cíle populační politiky obvykle vychází ze stanovení populačního optima, tj. optimálního počtu nebo početního růstu obyvatelstva za existujících podmínek. Populační politika je součástí sociální politiky společnosti a zahrnuje opatření v oblasti ekonomické, sociální, právní, administrativní a zdravotní, jejichž realizace vede k ovlivňování populačního vývoje. Realizaci opatření populační politiky lze provádět formou materiální, peněžitou, psychologickou, výchovnou apod.

 

Populační politiku je možno chápat v širším a v užším smyslu. V širším vymezení zahrnuje všechna opatření, která mají nějaký vliv na populační vývoj. Toto pojetí zahrnuje i opatření, přijatá např. ke zvyšování životní úrovně, ke zlepšení pracovních podmínek, životního prostředí, služeb apod. V tomto pojetí se populační politika překrývá s politikou sociální. V užším vymezení zahrnuje opatření, přijatá výhradně za účelem ovlivnění demografické reprodukce. V tomto případě se někdy hovoří o demografické politice, která je zaměřena na oblast porodnosti, úmrtnosti a na související aspekty sňatečnosti, rozvodovosti, potratovosti apod. Do populační politiky v tomto vymezení bývá často zahrnuta i problematika rozmisťování obyvatelstva a migrací, tzn. migrační politika. V nejužším pojetí je populační politika chápána jako natalitní politika a její opatření směřují k regulaci porodnosti, v případě pronatalitní politiky k jejímu zvýšení. Antinatalitní politika sleduje snížení porodnosti (viz např. Čína).

Zdroj:  Novotná, H. a kol.: Společnost a životní prostředí v regionálním rozvoji, Vysoká škola regionálního rozvoje, Praha, 2011, ISBN: 978-80-87174-11-1

Zpět

Vyhledávání

Fotografie použita dle Creative Commons David_Yannick  © 2009-2018 Asociace regionalistů z.s., e-Rozvoj.cz, s.r.o. Všechna práva vyhrazena.

Vytvořeno službou Webnode